Většinoví spoluvlastníci nemusí vždy pronajímat nemovitost za tržní nájemné
Shrnutí
Menšinová spoluvlastnice bytového domu požadovala náhradu škody v podobě ušlého zisku. Tvrdila, že většinoví spoluvlastníci pronajímali některé byty za nepřiměřeně nízké nájemné a další byt nechávali dlouhodobě prázdný. Nejvyšší soud dovolání ve věci samé zamítl. Vysvětlil, že spoluvlastníkům zákon obecně neukládá povinnost pronajímat společnou věc za tržní nájemné ani povinnost ji vždy pronajmout; správa však nesmí být zneužívána k poškozování ostatních spoluvlastníků.
Skutkový stav
Žalobkyně byla menšinovou spoluvlastnicí bytového domu, zatímco žalovaní měli většinové podíly a rozhodovali o jeho správě. Žalobkyně tvrdila, že jí vznikla škoda ušlým ziskem, protože některé byty byly pronajímány za nájemné nižší než obvyklé a další byt zůstával neobsazený, ačkoli by mohl generovat výnos. Podle ní většinoví spoluvlastníci nejednali řádně a jejich postup snižoval výnos společné nemovitosti, a tím i její majetkový prospěch. Žalovaní namítali, že dům byl ve špatném technickém stavu, opravy financovali postupně z dosažených příjmů a nechtěli se kvůli rekonstrukci dále zadlužovat. Spor se tedy netýkal jen výše možného nájemného, ale také toho, zda mají spoluvlastníci právní povinnost spravovat vlastní společnou věc tak, aby přinášela maximální možný výnos.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu na zaplacení 423 844 Kč zamítl a Městský soud v Praze rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Nižší soudy nepřijaly závěr, že samotné ponechání bytu neobsazeného nebo sjednání nájemného pod úrovní trhu představuje protiprávní jednání. Zohlednily mimo jiné stav nemovitosti, postupné financování oprav a způsob, jakým většinoví spoluvlastníci o správě rozhodovali.
Dovolání (napadené právní otázky)
Žalobkyně tvrdila, že většinoví spoluvlastníci při správě společné věci porušili povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, neodůvodněně snižovali výnos nemovitosti a způsobili jí ušlý zisk. Namítala také, že dlouhodobé ponechání části domu bez rekonstrukce či za extrémně nízké nájemné přesahovalo běžnou správu. Nejvyšší soud připustil dovolání k otázce, zda a za jakých okolností může být jednání spoluvlastníků při správě společné věci protiprávní, dovolání však neshledal důvodným.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud dovolání proti výroku ve věci samé zamítl a ve zbývajícím rozsahu je odmítl. Vycházel z toho, že každý spoluvlastník je vlastníkem společné věci spolu s ostatními a může s ní v mezích právního řádu nakládat (§ 1012 a § 1115 občanského zákoníku). Pravidla odpovědnosti za správu cizího majetku a požadavek péče řádného hospodáře nelze bez dalšího mechanicky přenést na správu vlastního spoluvlastnického majetku. Zákon nestanoví obecnou povinnost pronajímat nemovitost za nejvyšší dosažitelné či tržní nájemné ani povinnost pronajmout ji vždy. Rozhodnutí o nájemném nebo neobsazenosti proto nelze označit za protiprávní pouze na základě porovnání s hypoteticky možným výnosem. To ovšem neznamená neomezenou volnost většiny: spoluvlastníci nesmějí zneužít své postavení, jednat šikanózně ani nepřípustně zasahovat do práv menšinového spoluvlastníka. Pro vznik odpovědnosti za škodu je nutné identifikovat konkrétní porušenou právní povinnost a prokázat další předpoklady odpovědnosti, nikoli pouze tvrdit, že jiný způsob správy by přinesl více peněz. V projednávané věci Nejvyšší soud neshledal, že by právní závěry nižších soudů odůvodňovaly přiznání požadovaného ušlého zisku.
Praktický význam rozhodnutí
Menšinový spoluvlastník nemůže úspěšně založit nárok na náhradu škody jen na tvrzení, že většina mohla dosáhnout vyššího nájemného nebo rychleji rekonstruovat dům. Musí doložit konkrétní protiprávní jednání, například zneužití většiny nebo zásah do jeho práv, a také vznik škody a příčinnou souvislost. Chce-li zpochybnit rozhodnutí většiny o správě, je třeba zvážit i zvláštní prostředky ochrany podle pravidel spoluvlastnictví; žaloba na náhradu škody není automatickou náhradou za nesouhlas s ekonomickou strategií správy.
Rozhodnutí zpracováváme po jejich zveřejnění Nejvyšším soudem na elektronické úřední desce. Odkaz na dané rozhodnutí je zpravidla funkční po dobu 15 dnů, po jejichž uplynutí je rozhodnutí z elektronické úřední desky staženo. Rozhodnutí lze zpravidla následně dohledat podle spisové značky v pseudonymizované podobě v oficiální databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu, obvykle do 60 dnů od vrácení spisu soudu nižší instance.